IX – Otcové a synové

Vztahy mezi otci a syny bývají často složité. Obzvlášť když je jeden zrádce a druhý třeba elf…

Ingevir Kladivo Skallagrímsson byl vzteky celý bez sebe; z dosahu se mu klidili i ti nejotrlejší členové jeho vlastní osobní stráže. Dordovir to štěstí bohužel neměl, a tak se otcova zlost, jako obvykle, snesla na jeho hlavu.

„Čtyři zabití Harnenští – v mém vlastním městě! Bohové, kdo to kdy viděl? Ten císařův poskok mě přijede vlastnoručně pověsit!“ S těmi slovy ztěžka dosedl do svého bytelného křesla a na okamžik skryl obličej do dlaní, vmžiku ale zase vstal a začal neklidně přecházet sem a tam po místnosti. Klel a kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty. „Co s tím? No řekni, jak to udělat, ty skopová hlavo, aby se to všechno neobrátilo proti mně? A nemysli, že sám z toho vyvázneš – kdo má na starosti městské stráže, ha? Jsi budižkničemu, já to věděl!“ hulákal na bledého a roztřeseného Dordovira.

„Myslím, otče, že by snad stačilo… někoho z té lůzy exemplárně potrestat… ehm… uspořádat veřejnou popravu, aby si pro příště každý dvakrát rozmyslel…“ Větu nestačil dokončit, protože Ingevir svou ohromnou pěstí praštil do stolu, až nádobí zařinčelo.

„Kolikrát už jsem tohle zkoušel! Jenže ty svině se mi vždycky vysmějou do ksichtu – a teď si umanou dělat dokonce takovéhle problémy, zatraceně!“

„Ty si myslíš, ehm… otče,“ začal opatrně Dordovir, „ty myslíš, že to byla ta banda z přístavu? Vždyť už po nich takovou dobu nebylo ani vidu, ani slechu…“

„A kdo asi, omezenče?“ Dordovir zrudl. Nepřál si nic jiného, než aby to celé měl konečně z krku, jenže Ingevir Kladivo zuřil dál. „Svině mizerný! Však já je naučím. Jako vždycky – nikdo nic neviděl, nikdo nic neví a všichni se mi chechtají za zády. Konec, s tím bude odteď konec! Já jim to osolím. Do ulic pošlu posílené stráže, po setmění žádné vycházení, přitvrdím tresty. Ještě mi hlavu toho svého podělaného velitele sami přinesou na stříbrném podnose!“ Ingeviův vztek, jak se zdálo, pomalu vychládal. Dordovir si oddechl a pomyslel si, že to nejhorší má za sebou. To se ale pletl.

Otec se na něj upřeně zadíval, div ho svýma baziliščíma očima nepropíchl, a ledově chladným hlasem mu oznámil: „Ty za to poneseš osobní zodpovědnost. Jestli do dvou týdnů nedostanu do spárů celou bandu nebo aspoň toho mizerného Thorgara, živé nebo mrtvé, pověsím místo nich tebe! Hned zítra to dám vyhlásit, aby místodržící viděl, že to míním smrtelně vážně. Posloužíš mi aspoň jako důkaz dobré vůle, když jsi jinak jenom na obtíž.“

Dordovirův kostnatý obličej doslova zbělel. Mladý šlechtic se nezmohl na žádnou odpověď, nedejbože na odpor, a Ingevir Kladivo ho s pohrdavým úšklebkem chvíli znechuceně pozoroval. „Třeba se ti bude pod tlakem líp pracovat,“ dodal nakonec jedovatě. Potom se otočil, vyšel z místnosti a s ohlušující ranou za sebou práskl dveřmi.

•••

Ve špeluňce „U ďasa“ to po západu slunce jako obvykle ožilo. Námořníci, kupci, rybáři i zlodějíčci horečnatě probírali nejnovější události, u toho samozřejmě hodně pili a tlustý hostinský si potěšeně mnul upatlané ruce.

„Řikám vám, že si za to ty kurvy mohly samy. Co sem lezou? Kdo je zval? Mně to může bejt fuk, mizerně se budu mít furt, ale proč bych se měl starat vo nějaký cizí vojáky?“ rozčiloval se vousatý dědek v záplatované košili a všichni jeho společníci odhodlaně přikyvovali. „Vždyť to je jasný,“ přidal se umouněný pekař. „Když si sem přitáhnou kdovívodkud, nemůžou přece čekat, že je budem s jásotem vítat!“ „Ať vypadnou k mořskýmu ďasu, vodkud přilezli!“ přisadil si třetí, ošlehaný a plešatý námořník. Ve svém zápalu ani nepostřehli, že si k jejich stolu přisedl nový host, drobný a nenápadný mužík s těkajícíma očima a neklidnými prsty.

Jakmile však nově příchozí promluvil, všichni rázem zmlkli. Malé runové tetování na jeho vyžilém krku jim okamžitě prozradilo, s kým mají tu čest a že bude jistější držet jazyk za zuby.

„Dávejte všichni dobrej pozor, co vám teď povim,“ začal přihrbený skrček naléhavým šeptem a po očku při tom neustále sledoval okolí. „Ty čtyry Harnenský – myslím ty zabitý – vedli ke starýmu Kladivounovi vězně. Skallagrímsson je totiž s těma cizincema spřaženej. Nejspíš se jich tu brzy začně vobjevovat čím dál tím víc. Nějakej jejich místodržící si to tady prej chce celý zabrat pro sebe – nejen tendle přístav, celej vostrov. A to bysme nechtěli, že ne?“ zeptal se řečnicky a výhrůžně se rozhlédl po svých posluchačích. Ti jenom vyjukaně zírali a vrtěli hlavami. Mužík tedy pokračoval: „Takže, jak jim někdo bude pomáhat, má to spočítaný. My se vo tom dozvíme! S kurvama, co se paktujou s cizákama, brzo zatočíme. Povězte to i svejm ženskejm a harantům. Nějaký votázky?“

Rybář, pekař i námořník mlčeli jako zařezaní, ale vousáč se po chvilce odhodlal. „C-co se s-stalo s tim z-zajatcem?“ vykoktal roztřeseně. Ostatní se na něj pro jeho zvědavost pohoršeně zamračili, až se skrček rozchechtal. „Ten je teď jedna ruka s naším velitelem, zbytek si nechám pro sebe. Na, tumáš za vodvahu,“ řekl a hodil rybáři zlatou minci. Tomu úžasem spadla čelist. „A vy nebuďte tak posraný strachy,“ dodal směrem k ostatním. „Budem se potřebovat. Jsme na jedný lodi.“ Pak náhle vstal, a než se všichni stačili vzpamatovat, byl ten tam.

•••

Julla seděla na nízké stoličce u okna a netrpělivě pozorovala přístav. Strachy beztak nedokázala usnout: ačkoli byla ráda, že její muž Thorgar už nikam nevyplouvá, neznamenalo to, že by se o něj méně bála. Ve městě pořád svítila spousta světel a vítr s sebou ještě dlouho po půlnoci přinášel křik, hudbu i opilecký zpěv. Konečně se ozvaly blížící se kroky – ne jednoho člověka, nýbrž dvou. Na okamžik strnula a uklidnilo ji teprve zašramocení klíčů v zámku.

Takže Thorgar vede hosta, pomyslela si a vstala, aby je mohla přivítat. Ramenatý vůdce banditů se vzápětí objevil ve dveřích a zamířil přímo k Julle, aby ji objal a políbil; Hagala při pohledu na ně napadlo, že připomínají medvěda a krásnou pannu. Teprve potom ho Thorgar představil své ženě. „Tohohle chlapa jsme dneska vytrhli z drápů těch cizejch vojáků, co se poslední dobou potulujou po městě, jak jsem ti povídal. Vezli ho ke starýmu. Člověk si nemusí moc domejšlet, jaký s ním měli úmysly, však ho vidíš.“ Hagal se chabě pousmál a Julla mlčky přikývla. Byl z ní trochu nesvůj; půvab by jí mohla závidět leckterá dáma ze dvora, přesto působila poněkud zvláštně; nespouštěla z něj pátravý pohled a v obličeji se jí nehnul ani sval. Thorgar pokračoval: „Vo sobě a vo tom, co je zač, mi slíbil říct víc mezi čtyřma vočima, tak jsem ho vzal sem.“ Julla mu věnovala vyčítavý pohled: To ti teda pěkně děkuju, přeložil si ho Hagal v duchu.

Jakmile se společně usadili k velkému, bytelnému stolu, hostitel Hagala vybídl, aby neotálel s vyprávěním. „Tak prosím. A jestli chceš nocleh a něco k večeři, tak jedině pravdu, koneckonců kvůli tobě riskujem vlastní kůži. Julla toho sice moc nenamluví, ale na lidi má nos a zaručeně pozná lháře.“

To věřím. Potlučený voják ze všech sil přemáhal únavu, víčka se mu klížila a utržené rány bolely, ale hlavu měl čistou a bylo mu jasné, že vytáčky a výmysly by mu v Thorgarových očích jedině uškodily. Přes počáteční neochotu se proto nakonec rozhodl nevynechat žádné podrobnosti; tomuhle zasmušilému chlapovi i jeho mlčenlivé ženě s podezřívavýma očima instinktivně věřil, co mu ostatně zbývalo? Zhluboka se nadechl a začal vyprávět.

•••

Nejdřív jsem vůbec nechápal, co se děje a proč. Vstoupili jsme do překrásného, rozlehlého sálu a pomalu došli k artaherovu trůnu. Všude kolem stáli nebo seděli elfové – muži i ženy, vysocí a dlouhovlasí, někteří tiše hovořili a smáli se, jiní nás zvědavě sledovali, hrála jemná hudba. Jakmile však artaher Lainadan pozdravil Sariho s Andafinem a přistoupil ke mně, sál zničehonic zcela umlkl. Nebylo slyšet ani hlásku, sluhové přestali roznášet jídlo a hráči odložili nástroje a jako by se náhle všichni upřeně dívali naším směrem. Netrvalo to však dlouho, vzápětí se sálem začal rozlévat vzrušený šepot, který jsem byl s to vnímat jen jako mlhavý, nevýznamný šum kdesi v pozadí. Soustředil jsem se totiž na artaherovu plačící tvář a konečně to začalo docházet i mně: jako bych se díval do zrcadla na svůj vlastní odraz. Tu neuvěřitelnou podobu nemohly zastřít ani bohaté kadeře, které mu na rozdíl ode mě rámovaly obličej.

Na mysl se mi drala Sariho slova: „Artaher Lainadan se kdysi dobře znal s vaší matkou.“ Jistě, ten její věčný smutek a dlouhé cesty na domovské sídlo v Severním podhůří. Moje neustálé hádky s otcem, který se mnou od dětství jednal s chladným nezájmem a později s otevřenou nenávistí. Osobní pozvání od artahera, pro něhož jsou všichni jarlové jen nicotnými, zaměnitelnými a křehkými figurkami… V duchu jsem se na sebe vztekal, že nedokážu přemoci slzy, ale snad poprvé v životě jsem se nebyl schopen ovládnout. „Otče,“ vypravil jsem ze sebe roztřeseně. Když jsme si padli do náručí, pocítil jsem ohromnou úlevu, jakou jsem dosud nezažil. Už jsem nebyl nechtěné, odstrkované a vzpurné dítě, vyděděný následník, jeden z mnoha členů obrovského řádu ani pouhý host v cizím paláci – našel jsem svůj skutečný domov, tím opravdovější, že z toho starého téměř nic nezůstalo.

•••

Temně modrá obloha byla posetá hvězdami. Odraz měsíce se tříštil ve vlnách a vítr od moře vál tak silně a studeně, až jsem se třásla zimou, ale zpátky dovnitř jsem jít nechtěla. Potřebovala jsem přemýšlet a být o samotě, takže mě moc nepotěšilo, že za mnou po okraji útesu kdosi přichází. Naštěstí to byl Sari. Jako obvykle se usmíval, v jedné ruce nesl velkou vlněnou přikrývku a ve druhé hliněný pohár s horkou medovinou, ze které se ještě kouřilo. Pohár mi bez řečí strčil do ruky, přikrývku přehodil kolem ramen a posadil se.

„Ty… ty jsi o tom věděl?“ zeptala jsem se ho po chvíli, nejspíš trochu hloupě. Podíval se mi do očí a opatrně přikývl. „Nechtěli jsme tobě a bratrovi záměrně lhát nebo vám svévolně něco zatajovat,“ začal omluvně. „Je to celé velice smutný příběh a já přísahal, že zůstane navěky tajemstvím. Jenže ta, které jsem to slíbil, je po smrti stejně jako všichni ostatní, jimž by pravda mohla ublížit. Nikdo nemohl tušit, co se stane. Kdybych si všechno dál nechával pro sebe, pochybnosti a nejistota by tě stravovaly jako jed. Pokud bys to ale raději zanechala minulosti, pochopím to. A budu mlčet.“

S odpovědí jsem váhala. Zatímco jsem pozorovala tanec vln, uvědomovala jsem si bolest, která naši rodinu zasáhla dávno před tím, než ostrov napadli Harnenští – jenom jsem ji nikdy nedokázala pojmenovat. Sari vyčkával. Nakonec převážila touha dozvědět se podrobnosti a teprve pak tuhle kapitolu s klidným srdcem uzavřít. „Pověz mi o tom, prosím,“ požádala jsem ho. „O mojí matce a otci a o artaherovi, a vůbec o tom všem.“

Pokračování: část X – Gunnlang