IV – U ohně

Někdo si chvilku oddechu u hraničářů rád dopřeje, jiný nedokáže najít klid. Místo příjemného posezení u ohniště se však člověk může nadít ledasčeho…

„Co teď chcete dělat? A co máme dělat my? Máš něco v plánu?“ Velitel hraničářů Aldafir přihodil na oheň další velké poleno, protože tušil, že dnes v noci budou venku sedět a rozmlouvat ještě dlouho.

„Pořád si s tím lámu hlavu, musím si to pořádně promyslet. Rozhodně nemůžeme zůstat tady; jakkoli tvým hraničářům důvěřuji, hordy harnenských ozbrojenců na ostrově mění situaci. Těžko bychom se dokázali ukrývat na jednom místě, aniž by nás dřív nebo později našli. A až – jestli – zjistí, že se zachránil někdo z jarlovy rodiny, tím hůř.“

„Milý Sigbjörne, mohu ti odpřisáhnout, že sem se nikdy nikdo nedostane, ale nechci se hádat. Stejně musíme něco podniknout, a to co nejrychleji. Nevěřím tomu, že by se lidé z Hällristingaru se vším prostě smířili – určitě by se nechali vyburcovat a s jejich pomocí bychom se Harnenských snadno zase zbavili… Potřebují jenom, aby je někdo vedl.“

„Bojím se, příteli, že věc bude o hodně složitější: především nevíme, kolik zrádců mezi naší šlechtou vlastně je! Ingevir Kladivo, jistě, na tom jsme se shodli; ale kdo další? Povstání nemohl připravit jeden člověk, ani jedna rodina, byť sebevlivnější. A naopak, na koho se dá spolehnout? Komu máme věřit?“ Sigbjörn se zamračil a díval se do tančících plamenů. Když znovu zvedl hlavu, aby ještě něco dodal, všiml si, jak mladý hraničář Aldaris upřeně pozoruje jeho sestru. Ta seděla opřená zády o nedaleký strom a vypadalo to, že odpočívá a nikoho si nevšímá.

•••

Ráno dorazil léčitel Sari a nejmladší z nás tří, Andafin. V jejich očích se třpytily hvězdy a pěna na vlnách, z tváří jim vycházela jemná záře, v dlouhých vlasech měli sůl a byli cítit mořem. Hřívy jejich koní se leskly jako hedvábí. Ze sedlových brašen zdálky opojně voněly sušené byliny. Já s Aldafirem jsme je šli přivítat jako první.

„Vítejte zpátky, gipta hylli! Jak vidím, vaše výprava byla úspěšná,“ poznamenal Aldafir a srdečně objal nejdřív Andafina, pak Sariho.

„Velice úspěšná, pane. Mám nové zásoby bylin a dalších věcí potřebných k léčení a tobě samozřejmě vezu čerstvé zprávy, ale to zatím myslím počká. Už dorazil Sigbjörn a jeho sestra? Něco jsme jí totiž přivezli,“ usmál se Sari tajemně.

„Bude mít radost,“ odpověděl jsem. „Zajdu pro ně.“

Ydalir a Sigbjörn se procházeli v lese nedaleko a tiše o něčem hovořili. „Pojďte sem,“ zavolal jsem je. „Právě dorazil Sari a můj druhý bratr. Chtějí vás vidět.“

Sigbjörn a Sari se radostně objali. „Konečně se zase potkáváme, příteli. Doneslo se mi, že jste se prý s představeným zrovna nepohodli,“ ušklíbl se léčitel.

„To by mě zajímalo, kam na ty novinky chodíš,“ podivil se mnich. „Hlavně, že všechno dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo; mohlo být o dost hůř. Nevěřil mi ani slovo, hlupák. Nejspíš mě ještě teď podezřívá, že jsem utekl za nějakou ženskou. Škoda mluvit.“ Na okamžik se zamračil a zmlkl. Pak se probral: „To je ona, moje sestra Ydalir. A tohle je můj dobrý přítel Sari, hraničář a vynikající léčitel, který mi po nocích tajně předával zprávy. Jeho pomocník Andafin je nejmladší bratr pána Aldafira a Aldarise.“

Oba se Ydalir uklonili a políbili jí ruku. „Je nám ctí tě poznat, paní,“ řekl Sari. Usmála se na něj. „Mně také – ale těch zdvořilostí snad můžeme nechat. Hodně vám dlužím.“

Drobná mladá dívenka, neznalému by nejspíš připadala jako dítě; zároveň však krásná, důstojná a vážná jarlova dcera, která toho ve svém věku zažila jako málokdo.

„Ovšemže,“ přitakal Sari. „Hraničáři však provždy zůstávají služebníky jarlova rodu, tedy i tvými. Stále jsi dědičkou trůnu,“ dodal s další úklonou. Ydalir posmutněla, skoro jako by chtěla poznamenat, že na tom pramálo záleží. Bylo mi jí líto. Andafin si toho také všiml, a aby prolomil tíživé ticho, připomněl povzbudivě: „Rádi bychom ti předali dárek z naší cesty, paní.“

„Dárek? Od koho?“ podivila se.

„To bude určitě zajímat i tvého bratra,“ odpověděl Sari a otočil se k Sigbjörnovi. „Častokrát ses mě vyptával, příteli, odkud mám své zprávy. Teď ti to konečně smím prozradit: navštěvujeme s Andafinem mořské elfy v jejich přístavu na severním pobřeží.“

•••

Tu noc jsem vůbec nešla spát. Dárek, který mi Sari s Andafinem přivezli, byl překrásný: jemný řetízek s drobnými perličkami a přívěskem ve tvaru stříbrného lístku s kapkou rosy. Ačkoli byl z chladného kovu, vypadal až do nejjemnější žilky jako skutečný, rosa jako by každou chvilku měla skápnout do trávy a kouzelným uměním elfů dokonce sladce voněl. Zatímco můj bratr s velitelem Aldafirem, Sarim a dalšími hraničáři horečně probírali nejnovější zprávy, já a Aldaris jsme seděli opodál a očarovaně naslouchali Andafinovu vyprávění o elfech a nádherným písním, které dokázal zpívat v jejich řeči.

Beznaděj a smutek z hrozných událostí posledních dní mě pomalu opouštěly; nové přátelství s sebou přineslo naději.

•••

Hagal klopýtal přes spletené kořeny, šlahouny ostružin jej lapaly za kotníky, větve šlehaly do obličeje, nesčetněkrát zakopl o kámen a málem upadl. Nikdy by býval nevěřil, že by v lese mohla být taková neproniknutelná tma. Dávno se nesnažil jít potichu, jak měl původně v úmyslu, ale dosud ho nikdo nezadržel ani nikoho nepotkal. Přemítal, zda vůbec prošel kolem hlídek a jestli ho některá viděla. Nemohl tušit, že hraničáři dostali rozkaz nechat jej svobodně odejít, bude-li si to přát nebo pokusí-li se o to tajně; Aldafir předpokládal, že na to dříve nebo později dojde, a rozhodně nechtěl nikoho věznit proti jeho vůli. Dobře věděl, že Hagal cestu zpátky do ležení nikdy sám nenajde a kruhem hlídek by tak jako tak nepozorovaně nepronikl. Přál si jen, aby vojáka jeho touha po pomstě úplně nezaslepila.

Vyčerpaně bloudil celou noc a stromy pořád neměly konce. Když zničehonic nic v dálce zahlédl světélko, plápolající ve studené ranní mlze, nejdříve se zaradoval, brzy ho však přepadly pochybnosti. Nakonec se rozhodl, že oheň raději obejde, a otočil se. Ve stejném okamžiku se z okolního šera téměř přízračně vynořily dvě postavy a vrhly se na něj.

Přilby jim zdobilo černé havraní peří.

•••

Ingevir Kladivo Skallagrímsson se veliteli a jeho mužům v černé zbroji uklonil a odcházel z místnosti, následován synem Dordovirem. „Jak můžeš dopustit, aby se v jarlově paláci usadil nějaký cizák, otče? Myslel jsem, že ty sám chceš…“

„Buď zticha, hlupáku,“ zasyčel Kladivo. „Nejde tady o palác, ale o vliv! Lepší je tahat za nitky zpovzdálí, než se moc ukazovat a nastavovat vlastní krk, aspoň než se všechno trochu uklidní. Skallagrímsson na jarlově místě, to už tady kdysi bylo – a sám snad dobře víš, jak neslavně to dopadlo. Tentokrát bychom všichni skončili na šibenici.“

„Harnenský císař by tě přece jako spojence určitě podpořil,“ namítl Dordovir. „To zrovna!“ vyštěkl otec vztekle. „Ten potřebuje hlavně někoho, kdo tady všechno oddře a na kom si bude moct vylít zlost, když to nepůjde podle jeho představ. Děkuju, ale nechci. Takhle mi do mých záležitostí nikdo mluvit nebude, stačí, abych jen trochu spolupracoval.“

Dordovira urazilo, že ho otec považuje za omezence, kterému se musí všechno vysvětlovat, neodvážil se však nic namítat. Kladivo by ho zase nechal spráskat, jako už tolikrát.

Pokračování: V – Na cestu