III – Svědomí

Záchrana byla aspoň pro tuhle chvíli úspěšná, teď už jen pozor na zrádce. Pomsta bude sladká!

Odpočívali jsme pod vysokým černým smrkem, potmě, bez ohně. Ydalir se třásla; noci tady na ostrově bývají i v létě chladné. Možná se však třásla spíš pláčem než zimou. Už jsem jí stačil všechno vypovědět: jak hraničáři našeho otce jarla varovali, ale on jejich neurčitým zprávám nevěřil, dokonce se jim vysmál a poslal je pryč. Jaké bylo štěstí – nebo snad vůle bohů? –, že pár dní před slunovratem onemocněla a matka jí zakázala zúčastnit se oslav; místo toho ji poslala k léčiteli do Thrymheimu. Jak jsem se po nocích tajně setkával se Sarim, který mi nosil ty nejčerstvější zprávy a odmítal mi prozradit, odkud je má. Co se dělo předminulé noci, kdy se hraničáři náhle dozvěděli, že Vpád se má nečekaně uskutečnit už o slunovratu. A jak jsem se kvůli hádce s představeným a tajnému útěku z kláštera zdržel, takže jsem z celé rodiny dokázal zachránit jenom ji.

Co se mělo dít dál, to netušil ani jeden z nás.

•••

„Bratře, nejsou o nich pořád žádné zprávy. Neměli bychom se je vypravit hledat?“

„Neměj starosti, Aldarisi, znáš přece Sigbjörna. Neumím si představit, co by ho zastavilo, když si něco umane. Koneckonců, z města je to sem dost daleko, i pokud znáš cestu, a oni budou po tom všem určitě unavení a vyčerpaní.“

„Jak myslíš,“ odvětil hraničář nejistě.

„Co Hagal, jak se mu daří? Je na tom lépe?“ obrátil list velitel Aldafir.

Jeho mladší bratr se zasmál. „Ten už je zdravý jako rybička! Sariho medovina mu očividně prospívá, možná až moc, za chvíli abychom si dávali pozor na zásoby.“  Pak ale zase zvážněl. „Jen ho to občas přepadne – sedí s hlavou v dlaních a s nikým se nebaví. Nepřekvapuje mě to. Spíš se divím, že s takovými vzpomínkami má ještě vůli žít.“

„Pálí ho touha po pomstě, řekl bych,“ odpověděl Aldafir. „Předevčírem jsme spolu totiž všechno dlouze probírali a narazili jsme na jednu nejasnost. Pak jsem o tom ovšem ještě uvažoval a už mi to tak nejasné nepřipadá.“

„Narážíš na něco nebo někoho určitého, bratře?“

„Přesně tak. Víš, Hagal se totiž zmínil o nějakém velkém chlapovi, co se skláněl nad jarlem a byl oblečený jinak než ti ostatní, ne v černém. Taky tvrdil, že ty vrahy musel do paláce vpustit někdo zevnitř, kdo jim pomáhal. Všichni dobře známe jednoho šlechtice, který je ohromně mohutný a silný. Oslavy slunovratu se určitě zúčastnil – a hlavně, s jarlovým rodem rozhodně nikdy nevycházel ani trochu dobře.“

„Cože? Snad nemyslíš…“ Aldarise bratrovo obvinění zaskočilo; spory mezi dvořany jsou jedna věc, ale zradit jarla a s ním vlastně i celou zemi, to už předpokládá skutečnou, hluboce zakořeněnou nenávist. Jenže to všechno dávalo smysl.

„Ingevir Kladivo Skallagrímsson se s jarlem nesnášel, stejně jako celá jeho rodina, to nebylo žádné tajemství. Umím si představit, že by se stal zrádcem, jen aby dokázal svoji moc. A Hagalovi to nejspíš došlo taky.“

•••

Z dalšího děsivého snu se probudil s hlasitým výkřikem. Posadil se a zíral do tmy; hraničáři kolem tvrdě spali, oheň jenom doutnal. Přemýšlel a brzy se v něm zase začal vařit vztek. Jak jsme mohli být tak slepí, nadával si v duchu. Nemluvě o těch zprávách od hraničářů! To my jsme jarlovi tvrdili, že je to celé nesmysl…

Počáteční hrůza a zoufalá beznaděj se v Hagalovi postupně přetavily v pocity viny a hanby, jenže i ty zanedlouho místo pouhé lítosti přerostly v palčivou chuť se pomstít. Za každou cenu a co nejdřív, než ten trollův syn napáchá další hanebnosti. Vzteky uhodil pěstí do země; pak se pomalu vysoukal zpod kožešin, chvíli vyčkával a nakonec opatrně a tiše zamířil pryč od ohniště, do hloubi lesa.

•••

Jak si mohl myslet, že se ho na to nezeptám? Před lety si prostě zmizel a nikdo mi o něm nechtěl vůbec nic říct, jako by neexistoval. Teď se zničehonic zase objeví, navíc za takových okolností, a já bych měla předstírat, že se nic zvláštního neděje? Nebo snad čekal, že budu celou cestu brečet? Nejsem malá holka, i když mu tak možná připadám.

•••

„Prostě jsem odešel. Jarlův trůn mě nelákal, chtěl jsem studovat a pomáhat lidem. Nesnesli jsme se s otcem, to je všechno. Proč tě to zajímá? Teď už na tom nesejde. Nic ti do toho není.“

Neodsekávej jí, varovalo mě svědomí. A hlavně zase nelži, bylo to přece trochu jinak!

Na vyprávění bude ještě dost času. Možná – když se mi bude chtít, odpověděl jsem mu v duchu.

Ydalir mě jenom probodla pohledem, ale neříkala nic. Náhle jsem měl dojem, že mi snad čte myšlenky.

•••

Zapraskání kroků mezi stromy mě vzbudilo. Nikdo z našich to určitě nebyl a přes hraničářské hlídky by se zase nedostal nikdo zvenčí… No jistě. Kdo jiný než Hagal. Chová se čím dál podivněji, skoro s nikým se nebaví. Na léčitele Sariho se večer dokonce utrhl, že už o ty jeho mastičky nestojí. Teď nejspíš nemůže spát. Hlavně aby neprovedl nějakou pitomost.

•••

Konečně, byli jsme na místě. Unavenější jsem se v životě necítila. Sigbjörnův vyhublý obličej a tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že ani on na tom nebude lépe.

„Teď hlavně opatrně, sestřičko. V klidu a tiše, ať se děje, co se děje. Nelekni se.“

Dojeli jsme na kraj mýtiny. Tam jsme sesedli z koní, chytili je za ohlávky a vystoupili ze stínu hustého lesa do prudkého slunce, které nás úplně oslepilo. V mžiku nás ze všech stran obklíčily maskované postavy v zeleném a mířily na nás šípy. Stačil by jim jediný podezřelý pohyb. Polekalo mě to, ale nevykřikla jsem. Bratrovi jsem důvěřovala a zajímalo mě, co se bude dít.

Napřímil se – zdálo se, že všechna únava a útrapy z něj spadly. Už tam nestál špinavý, shrbený, vyhladovělý mnich, ale vysoký a hrdý jarlův syn. Vyzařovala z něj moc a důstojnost. Levou ruku si položil dlaní na prsa na znamení pozdravu a krátce se uklonil lučištníkovi, který stál nejblíž.

Gipta hylli! Jmenuji se Sigbjörn Luitir a toto je má sestra Ydalir z velkého rodu Drakonissů. Jdeme za vaším pánem, Aldafirem Völungarem. Očekává nás.“

Pokračování: IV – U ohně